|
|
|
|
|
|
|
Čas a nadčasovost Ateliéru Valčík Kdysi jsem o Ateliéru Valčík napsal, že je to především rodina. Nemyslel jsem tím jen fakt, že jde o otce a jeho děti, tedy o rodinu, pro kterou se stalo malování, fotografování, zhotovování soch, užitkových předmětů, obalů, kalendářů už téměř 12 roků životem i jeho smyslem. Takových případů bychom v dějinách našli nesporně mnoho, takže by nebyl žádný vážnější důvod to zdůrazňovat. Jestliže jsem to učinil i přesto, a ne jednou, měl jsem na mysli to, že slovo rodina v sobě v tomto případě spojuje významy něčeho nadčasového, přírodního, přesněji pokrevně-příbuzenského, ale i institucionálního, dějinného, a tedy časového. Někdo by mohl namítnout, že to neplatí jen pro malířské rodiny, ale pro všechny rodiny vůbec, a měl by v zaběhnutém způsobu uvažování i pravdu. Když jsem připomněl instituci rodiny, nebral jsem do úvahy žádné právní normy, společenské normy a politické představy, ale prostou skutečnost, charakteristickou jen pro málo výtvarnických rodin. V Ateliéru Valčík je rodina nejen příbuzností, ale i výtvarnou školou, dílnou, cechem a ateliérem zároveň. Připomínám to proto, že z této mnohoaspektovosti rodiny chci vyvodit zvláštní podoby času a nadčasovosti Ateliéru Valčík. Když píši o čase, nerad bych to zužoval na příběhy o dobrých, horších a zlých časech, které individuálně prožíváme všichni a nepochybně i jednotliví členové Ateliéru, ale i Ateliér sám. Stejně tak neusiluji o nějaké chronologické přehledy Ateliéru od jeho založení v roce 1993 až po nejaktuálnější výstavu v roce 2005. Výčet by to byl bohatý a nepochybně i poučný. Rád bych upozornil, že mi nejde ani o to rekonstruovat „vnější“ dějiny Ateliéru Valčík, změny v jeho složení, proměny sídla, společenské události, které na Ateliér doléhaly nebo které on sám vyvolával. I o tom by se dalo napsat velmi mnoho a možná by to i stálo za to, stát se na chvíli všeobecnějším historikem a prohlížet archívy. Když nic jiného, potvrdilo by se, že Ateliér Valčík není něco fiktivního nebo virtuálního, ale že jde o uskupení, které tvoří nejen součást české, moravské i středoevropské pospolitosti, ale i cosi, co poutá pozornost, vyvolává zájem, příznivé i rozporuplné reakce, čímž rozhodně potvrzuje svou nevšednost. Časem konečně nechci ani vyvolávat dohady o původu, filiacích, paralelách, zkrátka o vnitřní historicitě tvorby, i když by se i v tomto průřezu ukázalo mnoho závažného. Pravděpodobně by se ukázalo, že Ateliér Valčík se v době úvah a průniků médií a instalací věnuje „nemódně“ a patrně i „antiprofesionálně“ klasickým druhům malby, sochy tak, jak jsme je měli možnost sledovat ještě na začátku století. Zjistili bychom rovněž, že Ateliér Valčík se zabývá předmětnou malbou a žánry, které lze v současnosti sledovat spíše v oblasti insitního než tzv. avantgardního umění. Takovéto úvahy, jakkoli zajímavé, nehodlám teď dále rozvíjet. Naopak, prostřednictvím času a nadčasovosti bych chtěl napsat něco o jednotlivých dílech, způsobech tvorby Ateliéru Valčík. Například o tom, že v tomto uskupení je Josef činitelem časovým a dějinným. Nejen proto, že Ateliér zakládá, ale především z toho důvodu, že je bytostí věčně nespokojenou a hledající. Takovéto motivace a charakteristiky je však potřeba upřesnit. Přinejmenším proto, že pocit nespokojenosti a hledačství sdílejí i ostatní členové Ateliéru. Josef Valčík však hned od začátku, a tím se výrazně odlišuje od svých dětí, nespokojenost a hledačství exteriérizuje, promítá ho do experimentátorství nejen technického, do překračování druhů a žánrů od malby, kresby, fotografie až po sochu. Aleš a Magda nespokojenost a hledačství interiérizují, zaměřují se na sotva postřehnutelné, ale pro ně velmi podstatné změny malování v těžiskově jednom médiu, převážně téměř v jednom žánru. Čas a nadčasovost se v dílech jednotlivých tvůrců Ateliéru projevují i podle toho, na jaké časové a nadčasové žánry se jednotliví tvůrci orientují. Jestliže Josefovy portréty, akty, kytice, krajiny i symbolické obrazy zápasí s možností zachycení změny, pak totéž platí i pro Alešovy maríny, pohledy na lesní a vodní a přímořské krajiny, ale už méně pro Magdu, malující s cílevědomou setrvačností badatele zátiší a výřezy krajin bez evidovatelného pohybu člověka. Čas a nadčasovost má v dílech Josefa, Magdy a Aleše ještě jiný, s právě uvedeným sice příbuzný, ale přece jen diferencující aspekt: je to čas a nadčasovost způsobu malby, rukopisu, využívaných technik. Jiná je časová gestická malba či vášnivý rukopis soch Josefa směřující k nadčasovosti symbolu a jiné akvarelové, tekoucí obrazy Alešovy odrážející dočasnost, efemérnost věčně se opakujícího, nadčasového, a jiné Magdiny olejomalby spojující nadčasovost geometrie a drobných chvějících se časových skvrn. Čas a nadčasovost utváří tedy v Ateliéru Valčík charakteristickou souvislost rozdílů, která by v tvorbě patrně nebyla, kdyby Ateliér Valčík nebyl rodinou. Bez této souvislosti by nebylo možné pochopit ani periodicky se opakující zápas Ateliéru Valčík ztvárnit proměny a opakovatelnost ročních období v médiu malby, pro něž je pohyb a čas kritickým bodem.
Doc. PhDr. Marian Zervan, PhD.(1952) je teoretikem a estetikem umění a současné architektury. Je autorem knih o sakrální ikonografii, jakož i kurátorem výstav o současné slovenské architektuře doma i v zahraničí, ke kterým napsal do katalogů rozsáhlé studie. Působil jako docent na Fakultě architektury STU v Bratislavě a v současnosti rovněž ve funkci docenta na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. |
