Čas a nadčasovost Ateliéru Valčík
Kdysi jsem o Ateliéru
Valčík napsal, že je to především rodina. Nemyslel jsem tím jen
fakt, že jde o otce a jeho děti, tedy o rodinu, pro kterou se stalo
malování, fotografování, zhotovování soch, užitkových předmětů,
obalů, kalendářů už téměř 12 roků životem i jeho smyslem. Takových
případů bychom v dějinách našli nesporně mnoho, takže by nebyl žádný
vážnější důvod to zdůrazňovat. Jestliže jsem to učinil i přesto,
a ne jednou, měl jsem na mysli to, že slovo rodina v sobě v tomto
případě spojuje významy něčeho nadčasového, přírodního, přesněji
pokrevně-příbuzenského, ale i institucionálního, dějinného, a tedy
časového. Někdo by mohl namítnout, že to neplatí jen pro malířské
rodiny, ale pro všechny rodiny vůbec, a měl by v zaběhnutém způsobu
uvažování i pravdu. Když jsem připomněl instituci rodiny, nebral
jsem do úvahy žádné právní normy, společenské normy a politické
představy, ale prostou skutečnost, charakteristickou jen pro málo
výtvarnických rodin. V Ateliéru Valčík je rodina nejen příbuzností,
ale i výtvarnou školou, dílnou, cechem a ateliérem zároveň.
Připomínám to proto, že z této mnohoaspektovosti rodiny chci vyvodit
zvláštní podoby času a nadčasovosti Ateliéru Valčík. Když píši
o čase, nerad bych to zužoval na příběhy o dobrých, horších a zlých
časech, které individuálně prožíváme všichni a nepochybně i
jednotliví členové Ateliéru, ale i Ateliér sám. Stejně tak neusiluji
o nějaké chronologické přehledy Ateliéru od jeho založení v roce
1993 až po nejaktuálnější výstavu v roce 2005. Výčet by to byl
bohatý a nepochybně i poučný. Rád bych upozornil, že mi nejde ani
o to rekonstruovat „vnější“ dějiny Ateliéru Valčík, změny v jeho
složení, proměny sídla, společenské události, které na Ateliér
doléhaly nebo které on sám vyvolával. I o tom by se dalo napsat
velmi mnoho a možná by to i stálo za to, stát se na chvíli
všeobecnějším historikem a prohlížet archívy. Když nic jiného,
potvrdilo by se, že Ateliér Valčík není něco fiktivního nebo
virtuálního, ale že jde o uskupení, které tvoří nejen součást české,
moravské i středoevropské pospolitosti, ale i cosi, co poutá
pozornost, vyvolává zájem, příznivé i rozporuplné reakce, čímž
rozhodně potvrzuje svou nevšednost. Časem konečně nechci ani
vyvolávat dohady o původu, filiacích, paralelách, zkrátka o vnitřní
historicitě tvorby, i když by se i v tomto průřezu ukázalo mnoho
závažného. Pravděpodobně by se ukázalo, že Ateliér Valčík se v době
úvah a průniků médií a instalací věnuje „nemódně“ a patrně i „antiprofesionálně“
klasickým druhům malby, sochy tak, jak jsme je měli možnost sledovat
ještě na začátku století. Zjistili bychom rovněž, že Ateliér Valčík
se zabývá předmětnou malbou a žánry, které lze v současnosti
sledovat spíše v oblasti insitního než tzv. avantgardního umění.
Takovéto úvahy, jakkoli zajímavé, nehodlám teď dále rozvíjet.
Naopak, prostřednictvím času a nadčasovosti bych chtěl napsat něco
o jednotlivých dílech, způsobech tvorby Ateliéru Valčík. Například
o tom, že v tomto uskupení je Josef činitelem časovým a dějinným.
Nejen proto, že Ateliér zakládá, ale především z toho důvodu, že je
bytostí věčně nespokojenou a hledající. Takovéto motivace
a charakteristiky je však potřeba upřesnit. Přinejmenším proto, že
pocit nespokojenosti a hledačství sdílejí i ostatní členové
Ateliéru. Josef Valčík však hned od začátku, a tím se výrazně
odlišuje od svých dětí, nespokojenost a hledačství exteriérizuje,
promítá ho do experimentátorství nejen technického, do překračování
druhů a žánrů od malby, kresby, fotografie až po sochu. Aleš a Magda
nespokojenost a hledačství interiérizují, zaměřují se na sotva
postřehnutelné, ale pro ně velmi podstatné změny malování
v těžiskově jednom médiu, převážně téměř v jednom žánru. Čas
a nadčasovost se v dílech jednotlivých tvůrců Ateliéru projevují i
podle toho, na jaké časové a nadčasové žánry se jednotliví tvůrci
orientují. Jestliže Josefovy portréty, akty, kytice, krajiny
i symbolické obrazy zápasí s možností zachycení změny, pak totéž
platí i pro Alešovy maríny, pohledy na lesní a vodní a přímořské
krajiny, ale už méně pro Magdu, malující s cílevědomou setrvačností
badatele zátiší a výřezy krajin bez evidovatelného pohybu člověka.
Čas a nadčasovost má v dílech Josefa, Magdy a Aleše ještě jiný,
s právě uvedeným sice příbuzný, ale přece jen diferencující aspekt:
je to čas a nadčasovost způsobu malby, rukopisu, využívaných
technik. Jiná je časová gestická malba či vášnivý rukopis soch
Josefa směřující k nadčasovosti symbolu a jiné akvarelové, tekoucí
obrazy Alešovy odrážející dočasnost, efemérnost věčně se
opakujícího, nadčasového, a jiné Magdiny olejomalby spojující
nadčasovost geometrie a drobných chvějících se časových skvrn. Čas
a nadčasovost utváří tedy v Ateliéru Valčík charakteristickou
souvislost rozdílů, která by v tvorbě patrně nebyla, kdyby Ateliér
Valčík nebyl rodinou. Bez této souvislosti by nebylo možné pochopit
ani periodicky se opakující zápas Ateliéru Valčík ztvárnit proměny
a opakovatelnost ročních období v médiu malby, pro něž je pohyb
a čas kritickým bodem.
Doc. PhDr. Marian
Zervan, PhD.(1952) je teoretikem a estetikem umění a současné
architektury. Je autorem knih o sakrální ikonografii, jakož i
kurátorem výstav o současné slovenské architektuře doma i v
zahraničí, ke kterým napsal do katalogů rozsáhlé studie. Působil
jako docent na Fakultě architektury STU v Bratislavě a v současnosti
rovněž ve funkci docenta na Vysoké škole výtvarných umění v
Bratislavě. |