ZNEHYBNěNÍ SVěTA JAKO MALÍřSKÉ GESTO

Magda Valčíková je malířka zátiší. To neznamená, že maluje jen a jen zátiší. Naopak. Vědomě se začleňuje do vnějšího koloběhu druhů a žánrů Ateliéru Valčík a cílevědomě si vybírá malířství a v rámci něho především krajinomalbu,zátiší a nejnověji i figurální malbu. Ukazuje tedy, že kdykoliv může přejít k jiným žánrům, kdyby sama chtěla. Nevím, jestli jsou dva tři žánry dostatečné množství na to, abych si dovolil říci, že Magda Valčíková je malířkou zátiší. Navzdory tomu to činím, neboť to tak vnitřně cítím a vnímám tak i odkazy v její malbě. Být malířkou zátiší pro mne znamená něco více než bezprostřední množství obrazů, o kterých by se dalo říci, že v nich převládá zátiší. Znamená to pro mne, že zátiší cítím i v jejích krajinách a figurách, že vnímám z jejích obrazů znehybňující gesto, ono charakteristické umrtvování přírody, aby vzápětí mohla ožít v nás vnímavostí pro každodenní i ty nejmenší věci na světě. Můžete namítat, že každý obraz je znehybněním pohybujícího, že každý obraz je kinematografický záznam, jedno políčko zastaveného pohybu potřebné k tomu, aby zpětně vyvolalo jeho iluzi. Ale v tomto smyslu je Magda Valčíková jen malířkou, potvrzující jeho prokletí. Znehybnění se dostává do obrazů Magdy Valčíkové cílevědomě přes její malování. Není jen náhodným výsledkem. Dostává se do jejích obrazů paradoxní technikou, která má svůj interval znehybnění, zasychání relativně dlouhý, která umožňuje vstupovat do malby jako do proudu. Magda Valčíková se však tomuto proudu olejomalby nepoddává. Vykrajuje z něj obrysy věcí, plodů a bytostí, anebo ho drobí drobnými dotyky štětce do množství dotýkajících se, ale přitom přece jen nespojitých bodů. Prochází etapami malování, které si sama volí, aby v nich pozorně sledovala proměny barevného pozadí a jeho vztahy k figurám věcí a bytostí v popředí, její kompozice jsou promyšlenými skládačkami, součástí malování. Promyšlenost a cílevědomost neznamená vypočítavost, přenechání malby pojmu. Může to být i pozorné a záměrné zacházení s naivním viděním světa, se světem naivních malířů, cílené rozmisťování malířských iluzivních triků spolu se zjevnými chybami vůči konvencím zobrazování. To všechno však nevyčerpává znehybnění světa v malířském gestu Magdy Valčíkové. To všechno jsou pouze prostředky k tomu, aby mohla dostatečně dlouho a nerušeně setrvávat u věcí a bytostí v jejich původním odloučení. Až v tomto okamžiku se možná přibližujeme k tomu, co nám chromatickým i monochromatickým křikem věcí a bytostí chce malířka zprostředkovat: a to je jejich mlčenlivé spolusdílení, ticho našeho společného osudu.