Aleš Valčík

Aleš Valčík je druhým členem Ateliéru Valčík, který se zatím věnuje výlučně malířství. I když vstupuje do Ateliéru jako školený fotograf, zůstává věrný médiu malby. Aleš Valčík kultivuje kromě zanikajících malířských žánrů krajinomalby, veduty či maríny i čím dál zřídkavější techniku akvarelu. Mohli bychom spekulovat o tom, zda právě akvarel není svým napětím mezi rozostřeným a zaostřeným tvarem blízko vzniku fotografického obrazu. Stejně tak bychom mohli hledat společného jmenovatele fotografického a malířského v skryté pohlednicovosti vedut a marín, ale tím se jen velmi vágně přibližujeme k další z podob malování, kterými se prezentuje uskupení Valčíků. Zpočátku byla charakteristickým znakem této podoby střídmá ohraničenost malby technikou a žánrem. Později se sice žánrová homogennost narušila vstupem kytic a občas i zátiší, ale věrnost technice zůstala. Jakoby žánrová různorodost byla společným jmenovatelem Ateliéru a monotechničnost zase jeho diferenciačním činitelem. Ale můžeme jít ještě hlouběji. Valčíkovi se liší i typy malovaných krajin. Jestliže Josefovy jsou povětšině monochromatické a ideální a Magdiny zase pestrobarevné, konkrétní i zevšeobecněné moravské a české, Alešovy krajiny jsou sice stejně bohaté na barvu, ale mnohem různorodější. Jde nejen o místa domova, ale často i o cizokrajné, exotické přírodní a městské scenérie. Z hlediska techniky a rukopisu zase Josef Valčík upřednostňuje plastické širší gesto. Magda Valčíková tíhne k polaritě drobné pastózní skvrny a plošného tvaru. Aleš Valčík jakožto akvarelista naopak těží z kontrastu průhledné či průsvitné barevné plochy a neprůhledného přírodního či civilizačního tvaru. Důležitou úlohu tak sehrává v jeho malbě vedle barvy i světlo, které proniká proměnlivým barevným médiem k podkladu. Ten je nejčastěji bílý. Odráží se od něj, zčásti v něm zůstává zachyceno, anebo je naopak světlo zčásti pohlcené a zčásti selektivně odražené podle povahy souvislejšího barevného pigmentu. Navíc může jít i o světlo cloněné, překryté, které vrhá stíny různé intenzity. Proto v obrazech Aleše Valčíka mnohem významnější úlohu než u Josefa a Magdy sehrávají dva živly: voda a vzduch. Nejenže nejlépe vyhovují povaze akvarelu, ale navíc na něj i znakově odkazují. Ze stejného důvodu mají krajiny nízký horizont, takže velkou plochu zabírají oblaka. Jejich pendantem jsou rozsáhlé vodní hladiny jezer a moří. Tyto dva živly tvoří horizontální skladbu obrazu. Dvě horizontální prostředí propojují vertikály rozmanité povahy: nejčastěji stromy, stonky květů, ale i stěžně lodí, komíny domů. Proměnlivé, nestálé světelné kvality nebe a vodních hladin v protikladu k stabilnějším barevným kvalitám stromů, domů, loděk jsou hranicemi, v rámci kterých se rozehrává mnohotvárná a jemná hra přechodů. A zase se jedná především o přechody barevné a světelné. Koruny stromů, okvětí květů, skvrny na kmenech stromů jsou oblastmi, kde se horizontály a vertikály do sebe zaklesňují a vytvářejí mihotavé světelné efekty. Akvarely jsou tak skutečně někde mezi malbou a fotografií. Zatímco fotografický obraz vzniká fyzickým působením světla, které barvy nejen vyvolává, ale se v nich i usídluje, akvarelový obraz vzniká fyzickým působením barevných pigmentů a vody. V této částečně záměrné a autorské orchestraci a částečně náhodné přírodní hře se vyznačují trasy světlu, které barevné trasy zpětně scelí a rytmicky rozkmitá. Možná je to právě tato pozice mezi, která zatím Alešovi Valčíkovi vyhovuje nejvíce.

Doc. PhDr. Marian Zervan, PhD.(1952) je teoretikem a estetikem umění a současné architektury. Je autorem knih o sakrální ikonografii, jakož i kurátorem výstav o současné slovenské architektuře doma i v zahraničí, ke kterým napsal do katalogů rozsáhlé studie. Působil jako docent na Fakultě architektury STU v Bratislavě a v současnosti rovněž ve funkci docenta na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě.