Josef Valčík

 

Josef Valčík je proteovským elementem Ateliéru Valčík. Proteovským ne proto, že by měnil způsoby tvorby anebo styly podle aktuální módy. Naopak způsob jeho malování, fotografování a plastického ztvárňování vykazuje dlouhodobě určité konstantní rysy, které se týkají stejně tematické a motivické, druhové i žánrové, technické i rukopisné stránky jeho tvorby. Navzdory těmto konstantám Josef Valčík nevystačí s jediným médiem malby jako ostatní členové, neustále prochází různými druhy výtvarné práce, laboruje na jejich hranicích. Josef Valčík začínal jako krajinář, malíř kytic a aktů, a tento zájem o zanikající druhy a žánry malby dokázal předat i svým dětem, Magdě a Alešovi. Technika akrylu a vášnivý pastózní rukopis ho však vedou k abstraktním kompozicím se symbolickými odkazy, které se objevily v polovici devadesátých let a ovlivnily i pohled na všechny dosavadní a následující druhy a techniky. Kytice, akty a krajiny jsou od té doby jen záminkou na nespoutaný rytmus gestického malování, které se stává charakteristickým znakem vidění světa. Proteovskou bytostí je však Josef Valčík ještě z jiného důvodu. Otevřeně vstupuje do piktografického koloběhu reklamy, vizuálních provokací, kýče, aby sám sobě neustále kladl otázky o smyslu vlastního počínaní ve složitě vrstvených a vzájemně mezi sebou zápasících ikonosférách. Tak se dostávají do jeho díla polarity symboličnosti a prázdného gesta, komerčnosti a nezávislosti, sakrálnosti a obscénnosti. Ty zpočátku vystoupí na povrch v aktech a téměř nepředmětných kompozicích, ale naplno se rozvinou v portrétech, v žánrových loveckých scénách a fotografiích komponovaných nahých malovaných ženských těl a v keramických ironizujících nahých torzech. Jestliže se však pokoušíme nahmatat v proteovském toku obrazů různých médií něco, co motivuje jejich vznik, potom za malířskými, fotografickými a plastickými podobami valčíkovských světů nacházíme stopy onoho už naznačeného charakteristického. Malířské se začíná ohlašovat barvou, která na plochách definuje zrod tvaru, intervenuje do barev těl, dodává patinu keramice. Zjišťujeme, že Josefa Valčíka není možno spojit s jednou jedinou barvou či typickým akordem. Spíše se mu přiblížíme prostřednictvím kontrastu temných monochromatických a zářivých pestrobarevných povrchů. Fotografické vnáší do hry dokumentaci okamžitého a neopakovatelného. V tomto smyslu se objevuje nejen v technických obrazech fotografií, ale i v momentkách tekutého stavu malby a tuhnoucího rozbrázděného tvaru sochy. Sochařské odjakživa spojené s objemem a prostorem promlouvá nejen z rozmanitých trojrozměrných tvarů pálené hlíny, ale i ze stylizovaných kompozic pohybu a průniků přirozené tělesnosti, stejně jako ze spontánnosti a současně strohosti akrylové skvrny. Malířské, sochařské a fotografické umožňují každé jiným způsobem skrze propojení původních a technických obrazů vyrovnat se i s výše naznačenými polaritami Valčíkových děl. Fotografické pak přináší i konotace reklamního, bulvárního a komerčního, sochařské zase významy totemického a současně pseudomemoriálního. Malířské konečně naznačuje i možné odkazy na auratické, očistné a na druhé straně strojené a významově vybité. Tato tři média s vlastní vnitřní pamětí, otvírající rozmanité horizonty možností, spoluutvářejí dosavadní portrét osobnosti Josefa Valčíka. Každé z nich odpovídá jinému já, jiné stránce jeho bytosti, ale pouze v jejich vzájemné hře poznáváme náznaky toho, co by mohlo tvořit vnitřní integritu.

Doc. PhDr. Marian Zervan, PhD.(1952) je teoretikem a estetikem umění a současné architektury. Je autorem knih o sakrální ikonografii, jakož i kurátorem výstav o současné slovenské architektuře doma i v zahraničí, ke kterým napsal do katalogů rozsáhlé studie. Působil jako docent na Fakultě architektury STU v Bratislavě a v současnosti rovněž ve funkci docenta na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě.