Josef Valčík
Josef Valčík je proteovským elementem Ateliéru Valčík.
Proteovským ne proto, že by měnil způsoby tvorby anebo styly
podle aktuální módy. Naopak způsob jeho malování, fotografování
a plastického ztvárňování vykazuje dlouhodobě určité konstantní
rysy, které se týkají stejně tematické a motivické, druhové
i žánrové, technické i rukopisné stránky jeho tvorby. Navzdory
těmto konstantám Josef Valčík nevystačí s jediným médiem malby
jako ostatní členové, neustále prochází různými druhy výtvarné
práce, laboruje na jejich hranicích. Josef Valčík začínal jako
krajinář, malíř kytic a aktů, a tento zájem o zanikající druhy
a žánry malby dokázal předat i svým dětem, Magdě a Alešovi.
Technika akrylu a vášnivý pastózní rukopis ho však vedou
k abstraktním kompozicím se symbolickými odkazy, které se
objevily v polovici devadesátých let a ovlivnily i pohled na
všechny dosavadní a následující druhy a techniky. Kytice, akty
a krajiny jsou od té doby jen záminkou na nespoutaný rytmus
gestického malování, které se stává charakteristickým znakem
vidění světa. Proteovskou bytostí je však Josef Valčík ještě
z jiného důvodu. Otevřeně vstupuje do piktografického koloběhu
reklamy, vizuálních provokací, kýče, aby sám sobě neustále kladl
otázky o smyslu vlastního počínaní ve složitě vrstvených
a vzájemně mezi sebou zápasících ikonosférách. Tak se dostávají
do jeho díla polarity symboličnosti a prázdného gesta,
komerčnosti a nezávislosti, sakrálnosti a obscénnosti. Ty
zpočátku vystoupí na povrch v aktech a téměř nepředmětných
kompozicích, ale naplno se rozvinou v portrétech, v žánrových
loveckých scénách a fotografiích komponovaných nahých malovaných
ženských těl a v keramických ironizujících nahých torzech.
Jestliže se však pokoušíme nahmatat v proteovském toku obrazů
různých médií něco, co motivuje jejich vznik, potom za
malířskými, fotografickými a plastickými podobami valčíkovských
světů nacházíme stopy onoho už naznačeného charakteristického.
Malířské se začíná ohlašovat barvou, která na plochách definuje
zrod tvaru, intervenuje do barev těl, dodává patinu keramice.
Zjišťujeme, že Josefa Valčíka není možno spojit s jednou jedinou
barvou či typickým akordem. Spíše se mu přiblížíme
prostřednictvím kontrastu temných monochromatických a zářivých
pestrobarevných povrchů. Fotografické vnáší do hry dokumentaci
okamžitého a neopakovatelného. V tomto smyslu se objevuje nejen
v technických obrazech fotografií, ale i v momentkách tekutého
stavu malby a tuhnoucího rozbrázděného tvaru sochy. Sochařské
odjakživa spojené s objemem a prostorem promlouvá nejen
z rozmanitých trojrozměrných tvarů pálené hlíny, ale i ze
stylizovaných kompozic pohybu a průniků přirozené tělesnosti,
stejně jako ze spontánnosti a současně strohosti akrylové
skvrny. Malířské, sochařské a fotografické umožňují každé jiným
způsobem skrze propojení původních a technických obrazů vyrovnat
se i s výše naznačenými polaritami Valčíkových děl. Fotografické
pak přináší i konotace reklamního, bulvárního a komerčního,
sochařské zase významy totemického a současně pseudomemoriálního.
Malířské konečně naznačuje i možné odkazy na auratické, očistné
a na druhé straně strojené a významově vybité. Tato tři média
s vlastní vnitřní pamětí, otvírající rozmanité horizonty
možností, spoluutvářejí dosavadní portrét osobnosti Josefa
Valčíka. Každé z nich odpovídá jinému já, jiné stránce jeho
bytosti, ale pouze v jejich vzájemné hře poznáváme náznaky toho,
co by mohlo tvořit vnitřní integritu.
Doc. PhDr. Marian Zervan,
PhD.(1952) je teoretikem a estetikem umění a současné
architektury. Je autorem knih o sakrální ikonografii, jakož i
kurátorem výstav o současné slovenské architektuře doma
i v zahraničí, ke kterým napsal do katalogů rozsáhlé studie.
Působil jako docent na Fakultě architektury STU v Bratislavě
a v současnosti rovněž ve funkci docenta na Vysoké škole
výtvarných umění v Bratislavě.
|